Každý je tak starý, jak se cítí, říká oslavenec Josef Hanzálek

Z n o j m o - Při příležitosti kulatých čtyřicátých narozenin našeho trenéra brankářů Josefa Hanzálka vám přinášíme s oslavencem rozhovor. V něm rekapituluje bývalý znojemský brankář svoji dosavadní kariéru a vzpomíná například na roky strávené v Rudé hvězdě Znojmo.

Dnes slavíš svoje čtyřicáté narozeniny. Velkou část si prožil s fotbalem. Jaká byla tvoje hráčská kariéra?
Moje první fotbalové kroky byly v Hlubokých Mašůvkách. Zde si mě zhruba po půl roce vyhlédla tehdejší Ruda hvězda Znojmo. Takže v podstatě můžeme brát to, že jsem odchovanec Rudé hvězdy, protože jsem zde prošel všemi kategoriemi. Už jako dorostenec jsem trénoval i s A-týmem, kam mě posunul trenér Fryš.

V mužích jsem se příliš neprosadil, protože ve Znojmě v tu dobu byla opravdu velká konkurence. Byl tady například Víťa Trmal, Petr Pižanowski, Michal Špit. To jsou brankáři, kteří všichni chytali první ligu, takže jsem býval druhý, třetí gólman.

I tak to ale musel být ve druhé lize velký zážitek?
Samozřejmě. Mě bylo tenkrát osmnáct roků a kryl jsem záda jako dvojka Víťu Trmalovi, takže zážitek velký. Byly to pro mě také cenné zkušenosti. Od těchto brankářů jsem se měl pořád co učit, co odkoukávat. Bohužel vše skončilo na mém zranění. A s ním v podstatě skončila i má hráčská kariéra.

Jak ses dostal k trenérské činnosti. Navazovalo to plynule na tvoji hráčskou kariéru, nebo to mělo jiný proces?
Povedlo se mi ještě nějakým způsobem uzdravit, takže jsem odchytal deset roků v Únanově. Pak už tělo odmítalo a i hlava, takže jsem pověsil gólmanské rukavice na hřebík. Z ničeho nic jsem se poté ocitl na pozici hráčského trenéra. Zanedlouho mě pak oslovil pan Sobota, jestli bych neměl zájem v 1.SC trénovat brankáře. Neváhal jsem ani minutu, okamžitě jsem na to kývl.

Naplňuje tě trenérské řemeslo?
Určitě. Když jsem sem přišel, hrálo Znojmo druhou ligu za trenérů Smrčka a Soboty. Ligu jsme zachraňovali a golmanské duo bylo Vlasta Hrubý - Jiří Doleček. Ligu se povedlo zachránit a pak už přišel Leoš Kalvoda a o postupové sezóně všichni víme, jak to bylo. S trenérem Kalvodou jsme si velmi dobře sedli i jako lidé, takže spolupráce byla výborná. To stejné s Vlastem Hrubým. Vlasta je jedinečný brankář, má to v hlavě srovnané. Byla s ním jedna radost pracovat, ať už v druhé a pak i první lize. V té přišel Vlastovi krýt záda Peťa Drobisz a to už byla, co se týče spolupráce, úplná krása.

Vrátím se ještě zpátky do doby, kdy jsi chytal za Znojmo. Máš nějaký zážitek nebo okamžik, na který hodně vzpomínáš?
Můj největší zážitek bylo přátelské utkání proti reprezentaci do 21 let. Za jednadvacítku v té době hráli Vladimír Šmicer, Patrik Berger. Ten mi shodou okolností vymetl šibenici z třiceti metrů. Tu branku mám i po dvaceti letech pořád na očích. (smích)

Za tvůj velký úspěch se dá považovat to, že jsi pro Znojmo vychytal dorosteneckou ligu? Bereš to tak?
Dorosteneckou ligu jsme vybojovali, ale už jsem si ji nezahrál. Jeden rok jsme skončili druzí a ten druhý pak postupovali z prvního místa. I tak to pokládám za jeden ze svých největších úspěchů. Každé první místo těší.

Když se podívám do fotbalové světa, spousta brankářů ještě ve čtyřiceti chytá na profesionální úrovni. Nemrzí tě, že jsi mohl ještě chytat?
Mrzí mě to strašně moc. Tenkrát ale byla doba, kdy nebyla ve Znojmě jistota toho, abych se fotbalem živil. Ani mě tenkrát po těžkých zraněních nenapadlo, abych půl roku trénoval individuálně a zkusil to někde ve "světe". Zvolil jsem takovou cestu, že jsem profesionální fotbal pověsil na hřebík a začal jsem se živit jinou prací.

Zažil jsi jako hráč druhou ligu, pak již jako trenér brankářů stejnou soutěž a také první ligu. Je oproti první a druhé lize velký rozdíl v celkově atmosféře?
Je. Hned, jak mi řekneš slovo první liga, tak mi naskočí husí kůže. Na jakýkoliv stadion přijedeš, tak na tebe první liga dýchne. Je to opravdu velký rozdíl mezi první a druhou ligou.

První liga, to jsou také televizní kamery. Díval ses zpětně na naše zápasy, které jsme před nimi odehráli? Volali ti známí, že tě viděli v tv?
(Smích) Samozřejmě mi známí volali. Rodina mě sledovala. Myslím, že na Znojmo se nám podařilo být v televizi často. Mám doma zápasy schované. Samozřejmě si mi vybaví, kdy si z toho dělali všichni srandu, zápas s Příbramí. Byla tam atmosféra jaká byla, určitě všichni vědí, jak to bylo. Tam jsme se zviditelnili, i já jsme se zviditelnil v těch emocích až, až.

Hráč, trenér. Kde jsou větší větší nervy při utkání?
Nervy jsou větší na střídačce. Tam to člověk nemůže ovlivnit. Má to svá specifika. Stává se mi často, což se určitě stává všem trenérům, že den po utkání je hlava psychicky unavená. Nedejbože, když se prohraje, to je ještě horší.

Jsi trenér brankářů, neplánuješ, že by ses do budoucna věnoval i povolání trenéra hlavního?
To v žádném případě v plánu nemám. Chtěl bych se věnovat gólmanské trenérské činnosti. Ve Znojmě je ještě pan Hron (trenér brankářů mládeže pozn. red.), který u mládeže odvádí skvělou práci. Máme brankářské talenty, je tam mladý Trmal, je tam Kuba Konvalina. Věřím tomu, že do budoucna máme o brankáře postaráno. Chtěl bych se tomu dále věnovat, aby si i diváci mohli jednou říct, máme nového Vlastu.

Na závěr k samotným narozeninám. Co pro tebe znamenají čtyřicáté narozeniny?
S nadsázkou bych řekl, že to pro mě neznamená nic. Když mi mělo být třicet, říkal jsem si, že je konec světa. Dnes mi je čtyřicet a neřeším to. Je mi možná lépe, jak v dvaadvaceti. Cítím se zdravý, v pohodě. Takže nějak extra vážně věk neřeším. Každý je tak starý, jak se cítí.