S Martinem Hudcem o reprezentaci a pohárech - část šestá

Z n o j m o - Celým prosincem vás prováděl mimo jiné i několikadílný unikátní seriál rozhovorů s obráncem a znojemským odchovancem Martinem Hudcem. Zajímavé povídání se týkalo většinou především reprezentace a evropských pohárů. Nyní nás čeká poslední díl, který však bude trochu vybočovat z linie. Řeč totiž byla především o fotbalové kultuře v Česku, o závisti a celkově o tom, co by mohlo být lépe a proč nechodí na fotbal tolik lidí, jak bychom si všichni představovali. Pokud byly předchozí části otevřené, tak šestý díl jde v tomto směru určitě nejdále.

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU

TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU

ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU

PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU

Martine hodně jsme se minule bavili o Německu. Jsou to naší sousedé. Přesto, pokud se podíváme na tribuny v Německu, je to svět hodně vzdálený. Čím myslíš, že to je, že v Německu jsou tribuny plné a zde je to naopak?
Je to vším. Hlavně si myslím ekonomickou stránkou státu, možností na klubové úrovni. Kdy kluby mají opravdu možnosti, aby si mohli dovolit hráče velkých kvalit. Z Česka se této konstelaci může blížit Plzeň, Sparta. Finance hrají velkou roli. S tím souvisí i to, že se zde moc talentů neudrží. V zahraničí se jim nabízí úplně jiné možnosti. Je to vše o větší profesionalitě, čímž nechci říkat, že jsem nezažil super akademii v Olomouci. V zahraničí je to ale ještě vše na větší úrovni, s čímž jsou právě spojené i zmíněné finance.

Vezmu to ještě trochu z jiné stránky. V minulé sezóně hrál německou bundesligu Braunschweig. Tým byl v podstatě celou sezónu poslední a nakonec i sestoupil. Na každý jeho domácí zápas ale bylo vždy vyprodáno. Fanoušci tým podporovali za jakéhokoliv stavu. Když to pak vezmu například z pohledu Znojma, když jsme hráli na Spartě, která byla první v tabulce, přišlo 7500 tisíce diváků.
To je velká pravda. Bohužel mi tady připadá, že lidi si jdou na fotbalové zápasy spíše ulevit, vyřvat. Nechci samozřejmě říkat, že je to tak všude, ale takové jsou někdy odezvy, které má člověk možnost vnímat. Já už to z tribun moc nevnímám. Samozřejmě, když jsme byl mladší, tak mě to kolikrát mrzelo, že na nás fanoušci z tribun pokřikovali, bral jsme si to osobně. Teď už to beru z nadhledem. Možná je to i tím, že jsem zažil čtyři a půl roku v Německu.

Souhlasím s tím, co jsi říkal. I přesto, že se někdy nedaří, což je normální, jsme jen lidé, v Německu také někdo něco utrousí, ale po zápase přijde děkovačka a zapomene se na všechno. Za čtrnáct dní se hraje další zápas a ti lidé přijdou znova a jsou pořád věrní klubu. Věří, chodí, fandí. Fandí celých devadesát minut, i když je to 0:2, 0:3. V Německu je to prostě celkově jinak. Lidé tam fotbalem žijí. V Česku bych spíše řekl, že pracuje taková ta česká závist. Fotbalisté, hokejisté, tenisté atd., vydělávají více peněz, závist, tak ať to ukáží na hřišti. Lidé si ale také musí uvědomit, že fotbal můžete hrát omezenou dobu. Není to zaměstnání na celý život. Pro mě je to práce jako každá jiná, děláme to, co nás baví a ještě k tomu živí, což je pro nás plus a měli bychom si toho vážit. Ale jak už jsem zmiňoval, připadá mi, že v Česku je to otázka závisti. Lidé, kterým se nedaří v osobním, pracovním životě, si to pak vybíjí na druhých, jsou nepřejícní. Bohužel si nemyslím, že se to u nás někdy změní, jiné už to asi nebude. To se týká i návštěvnosti. Možná z toho trochu vybočuje Plzeň, která má pět let za sebou úspěchy a lidé jsou tam fotbalem pohlceni.

Sledoval jsi teď projekt v Indii, kde nedávno skončila tříměsíční soutěž Indická Superliga. Projekt za účasti Del Piera, Anelky a dalších. Nechyběli ani čeští hráči. Vzal bys takovou nabídku, pokud by přišla.
Řeknu to zcela upřímně, ve svém věku a zvlášť pokud je to otázka nějaká tříměsíční mise, tak bych nabídku využil. Peníze, které se v tom točí, člověk nevydělá jen tak a mělo by se toho využít, pokud to možnosti dovolí. Je to na každém, jak to cítí. Vzhledem k tomu, že já nejsem vázaný na rodinu atd., asi bych jich využil, i když se mi na to nyní odpovídá obtížně.

Když jdeš takhle po Znojmě, Dobšicích. Zastavují tě lidé, že si tě pamatují, jak si jako dorostenec válel za áčko na ČAFCE?
To vůbec. Byl jsem šestnáct let pryč ze Znojma, stávají se občas zajímavé situace. Může se stát, že někoho po dlouhé době potkám a on si pak uvědomí, že je to ten malý kluk, který tady začínal. Ale nebývalo to ani v Olomouci, že by mě někdo často zastavoval. Nějaký autogramy jsem samozřejmě rozdal, ale to bylo spíše výjimečně. Tady nejsme v Německu. Lidí tam hráče poznávají na ulici.

Má to ale asi určité hranice, není to třeba jak v Turecku, kde jdou fanoušci až za hranu, což vím třeba z povídání od Marka Heinze?
Nebyl jsem až taková hvězda na to, aby se mi tohle stávalo. (s úsměvem) V Turecku jsou v tomto ohledu "blázni", Marek si tím prošel, takže určitě věděl, o čem mluví. V Německou jsou určitě mantinely, hráčů si tam váží, rádi si s nimi popovídají, ale má to své meze. Je to pro ně zážitek potkat se s fotbalistou klubu, kterému fandí, vyfotit se, získat podpis. Panuje tam ke sportovcům velká úcta.

A to bychom se zase dostali obratem do Česka, kde je to spíše o kritice, o tom, kdo viděl nějakého fotbalistu na diskotéce, kolik vypil piv atd.
To je další věc, která se mi v Česku nelíbí. Nemám nikomu nic za zlé, ať si to každý bere, jak chce. Povolání fotbalisty je práce jako každá jiná, a to co člověk dělá v soukromí, je jeho záležitost. Samozřejmě do té míry, pokud to negativně nepoškozuje klub. Já nejsem typ, který by lítal po diskotékách, ale Česko je vyhlášené tím, že na to lidé čekají. Při první příležitosti vám to pak dají s prominutím sežrat. Vypadá to pak, jakoby se fotbalista neměl právo bavit. Nevidím důvod, proč by se hráči nemohli po zápasu pobavit, v týdnu někam zajít, sednout si na kafe. V Česku to tak zkrátka je, nelíbí se mi to, ale člověk si to musí hlídat. Samozřejmě ale nesouhlasím s tím, aby hráči bůhví jak ponocoval a na tréninku byl potom jako mátoha. Pokud odvede maximum, není se o čem bavit.