Srbské ozvěny: Povídání s reprezentanty M. Paulem a R. Švarcem (díl první)
Z n o j m o - V září jsme hojně informovali o bitvě jihomoravského výběru na kvalifikačním turnaji v Srbsku a postup na amatérské EURO. V týmu figurovali i Roman Švarc a Miroslav Paul, tedy dvě osoby, které jsou spjaty s 1.SC Znojmo FK. S oběma jsme po úspěšné kvalifikaci podnikli rozsáhlý rozhovor, který mapoval jejich reprezentační misi. Můžete se tak těšit na trojdílný seriál.
Jak se nosí reprezentační dres?
Roman Švarc: Velice dobře. (s úsměvem) Známe to jen z televize, teď jsme si to zkusili. Pěkný.
Miroslav Paul: Roman to vystihl. Byl to fotbalový zážitek. Celou dobu jsme hráli na nějaké klubové úrovni. Teď tam byl lvíček na prsou, takže to bylo jiné. Bylo to zpestření, bylo to hezké. Zážitek na celý život.
Miro ty jsi vstřelil na kvalifikačním turnaji gól, když ses trefil do sítě Bulharska. Bylo něčím zvláštní dát gól za reprezentaci nebo si to bral stejně jako, když si dával góly za Znojmo, či nyní za Tasovice?
MP: Říkal jsem i v dřívějším rozhovoru, že si toho gólu strašně vážím. Ještě hlavou, což u mě není zrovna obvyklé. (s úsměvem) Slavil jsem to úplně stejně, jako když dám gól v klubu. Samozřejmě, když se nad tím člověk pozastaví trochu více, tak je to něco speciálního v tom, že je to za reprezentaci. Možná to docením časem.
Fungovalo nějaké zápisné?
RŠ: Sešli jsme se poměrně nakrátko. Možná, že kdybychom hodně chtěli, tak zápisné proběhne, bylo by asi ve formě tekutém nebo materiálním. (s úsměvem) Času bylo hodně, ale vlastně málo. Všechno to tak rychle uteklo, že na tady tyto věci nikdo nepomyslel.
MP: Možná budě nějaké zápisné až na EURU, že bychom tam udělali nějaký pokutový řád. (s úsměvem)
A v kabině Tasovic nic nebylo?
RŠ: To doplní Mira, ten dává v Tasovicích více gólů jak já a hlavně je pokladník.
MP: Díky tomu, že jsem pokladník, tak si tam žádné zápisné nedám. (smích)
Mira dál gól, ty jsi Romane zase vedl tým ve dvou zápasech s kapitánskou páskou.
RŠ: Jsem rád, že mě za kapitána určili trenéři, byl to jejich výběr. Není to o moc jiné. Navíc na reprezentační úrovni jazyková bariéra, takže s rozhodčími si toho člověk tolik neřekne, i když si myslím, že cizí jazyk docela ovládám. Vážím si toho, ale není to zase tak důležité jako to, že jsme postoupili.
Který zápas byl pro vás na turnaji nejsložitější?
RŠ: Já si troufnu říct s Bulharskem.
MP: Pro mě osobně také s Bulharskem. I co se týká toho, jak se hrálo. Proti Švýcarům jsme měli soupeře druhý poločas pod tlakem. Bulhaři hodně drželi míč, tam to bylo hodně těžké. Navíc ještě do přestávky dokázali srovnat naše vedení. Tam jsem měl obavy. V zápase se Srbskem jsme šli jednoznačně za výhrou.
Srbové jsou známí svojí horkokrevností, a že své týmy v jakémkoliv sportu vydatně podporují. Bylo něco takové i zde?
RŠ: Co se týká fanouškovské základny, tak nevím, čím to bylo, ale byla to jedna z největších tragédií. Troufnu si říct, že ani jeden zápas nebyl sledovaný více jak padesáti diváky. Když to řeknu s humorem, odečtu svazové vedení, řidiče autobusu a securiťáky, tak více méně návštěvnost nulová. Nemluvě o prvních dvou zápasech, kdy nás poslali do autobusem třicet minut vzdáleného místa. Tam to byla úplná tragédie, byl tam jen organizátoři a dva nějací kolemjdoucí. Nevím, jestli to bylo malou medializací, nebo to třeba nebylo pro Srby tak důležité, ale v tomhle směru jedním slovem tragédie.
Vy jste hráli své zápasy v 30 km vzdáleném Jakovu. Jak se vám zde hrálo, jaké tam bylo prostředí, zázemí, hřiště? Asi nic moc, když se vidím vaši reakci.
MP: V komplexu, kde jsme byli to bylo v pořádku. Buduje se tam nová tribuna, bylo tam hezké hřiště. Hřišť tam bylo dokonce šest. Jenže když jsme jeli na první zápas do Jakova a přijížděli jsme někde mezi rozpadlými baráky a někde do polí a viděli ten stadion, tak se nám pomalu začalo rosit čelo. Vešli jsme do kabiny, která byl na úrovni okresní přeboru. Když jsme se byli podívat na hřiště a opět se to dalo srovnat s okresním přeborem, ne-li hůře, tak to bylo takové vystřízlivění.
RŠ: K tomu mám takové doplnění. Ještě doma na svazu jsme fasovali reprezentační věci, odjeli super autobusem, na hranicích v Srbsku nás převzala eskorta, která nás dovedla do místa konání. Hotel čtyři hvězdičky. Jídlo, pití, ubytování, kompletně všechno skvělé. K dispozici pět travnatých hřišť a my musíme strávit hodinu před zápasem v autobuse někde kotáry. Vylezeme na hřiště takové, že pomalu musím pochválit Hrádek jaké má hřiště, kde trénujeme s Tasovicemi. Když vynechám vše okolo, to člověk přežije. Jeli jsme tam hlavně za fotbalem a ta hrací plocha, to bylo velké vystřízlivění a pád o x pater dolů.
MP: Mě nejvíce pobavilo, když nám jeden z našich trenérů řekl, že musíme odjet dříve do Jakova, protože tam bude prohlídka stadionu. Mysleli jsme, kdoví kam nejedeme a prakticky tam nebylo co k prohlížení. Je to opravdu, jako když se přijede do Hrádku. Malá tribunka, tři kabiny a to bylo všechno. Takže to byla prohlídka, prošli jsme tunýlkem na hřiště, podívali jsme se, že mezi trávou je to prorostlé jetelem. Je to posekané, nalajnované a šli jsme hrát. Postoupili jsme, takže si na to nestěžujeme, ale z hlediska organizace to byla asi největší kaňka.