Povídání s novým trenérem Šturmou. Hráčům nechce dávat zbytečné naděje, inspirovala ho stáž v Realu Madrid
Z N O J M O - Vedl juniorské výběry Slovanu Liberec či Mladé Boleslavi, o úspěchy se zasadil na Slovensku. V současné době se František Šturma přesídlil do své další destinace, kterou se stal znojemský klub, jež povede za záchranou ve druhé nejvyšší soutěži. Po druhém absolvovaném tréninku na jihu Moravy si vymezil také čtvrt hodiny času na rozhovor pro náš web, kterému mimo jiné nabídl svůj náhled na prestižní zahraniční stáže.
Tak jako tak by František Šturma měl na jaře záchranářské povinnosti. Nejprve hodlal pomoci diviznímu Kolínu, k němuž ho vázala kamarádská spolupráce. Začátkem února však šestačtyřicetiletého trenéra požádalo druholigové 1. SC Znojmo FK, které se v současné chvíli nachází pouze tři body od sestupových pozic.
Již od prvního týdne přesto Šturma ve Znojmě pozoruje odhodlání hráčského kádru. „Na klucích vidím pozitiva a změnu. Nastavili jsme si nějaká pravidla, které jsem po hráčích chtěl. Nastalo jich asi hodně. Jednou z věcí právě bylo, že záležitosti, které se řeknou v kabině, zůstanou v kabině,“ uvedl se Šturma.
Na začátku ledna jste začal trénovat Kolín. Co vás zlákalo na Znojmě, že jste sem přišel?
V první řadě chci říci, že v Kolíně jsem byl na kamarádské výpomoci na podání ruky. Jsem z regionu a nějakým způsobem chtěli pomoci. Od začátku jsem měl vyšší ambice trénovat kvalitnější soutěž. Byl jsem dohodnutý, že když něco přijde, budu uvolněný. Musím jim poděkovat za to, jak se zachovali. Jak jsme si podali ruku na začátku, tak jsme si ji podali také na konci. Myslím si, že taková jednání se v dnešní době a fotbale moc nevyskytují. Bývávalo tomu tak před dvaceti třiceti lety. Jsem rád, že v některých klubech to tak funguje.
A co mě zlákalo na Znojmě? Zlákala mě soutěž a ambice klubu, protože i nadále chce hrát ve druhé lize a udržet soutěž. Svoji práci, kterou v kubech praktikuji a předvádím, můžu ukázat v dalším klubu, který hraje profi soutěž. Ambice mám a společně s týmem je můžeme splnit.
Pan Jiří Tunka o vás prohlásil, že během první schůzky jste mu nastínil určitou vizi. O jakou vizi se jedná? Četl jsem o vás, že máte rád útočný fotbal, ale zase aby to nebylo až příliš hr…
Každý trenér má nějakou vizi. Představil jsem, jak s hráči pracuji po mentální, taktické a fyzické stránce. Jedná se o spojené nádoby. Panu Tunkovi jsem řekl, jaké bych měl s klubem cíle, jakým stylem chci pracovat. Dá se říci, že můj styl už je proslavený. Pracoval jsem tak už ve dvou klubech ve Slovensku (František Šturma trénoval druholigové týmy MFK Zemplín Michalovce a FK Poprad –pozn. aut.) a dařilo se nám to. Pan majitel na to slyšel a dal šanci mně.
Zmínil jste mentální stránku. Asi ne každý trenér na ni tak apeluje. Lze vás i díky tomu označit za progresivního trenéra?
Doufám, že progresivní jsem. Učil jsem se od nejlepších kolegů v zahraničí, ať už to bylo ve Španělsku v Realu Madrid a Valencii, nebo v Itálii v Laziu Řím a Juventusu Turín. Hodně mi daly lekce od Mariána Jelínka, což byl osobní trenér Jardy Jágra. Každý trenér si musí vymyslet cestu, jakou půjde. Vzhledem k tomu, že už nejsem začínající trenér a trénuji od osmnácti let, tak se chci zlepšovat, zdokonalovat, pracovat na sobě, posouvat se někam. A to chci také po svých hráčích. Jak říkáte, tak možná jdu cestou progresivního mladého trenéra, i když se už necítím mladý, jelikož trénuji dost dlouho. (se smíchem) Můj nejbližší kolega, se kterým se ztotožňuji, je Víťa Lavička a trenér Šilhavý. (Jaroslav Šilhavý, současný trenér národního týmu - pozn. aut.) Jedná se o trenéry, kteří to mají v hlavě srovnané a pracují dobře. Mám podobný styl práce jako oni.
Možná dalším takovým trenérem, který na fotbal hodně dbá, je pan Jindřich Trpišovský. Pročítal jsem s ním jeden z rozhovorů a on fotbalem skutečně žije a nedokáže od něj téměř vypnout. Jak to máte v daném směru vy?
Mám to stejně, fotbal miluji. Trénování je pro mě život. Pokud již pracujete v klubu, tak to musíte dělat úplně naplno, tedy dvanáct patnáct hodin denně. Jedině takový způsob cesty nás všechny posouvá dále. A to ať už hráče, nebo trenéry. Jsem podobně pracovitý typ, což zase o sobě nechci tvrdit, ale fotbal nejde dělat dvě tři hodiny denně, to je záhuba.
V polovině dekády jste působil ve slovenských MFK Zemplín Michalovcích, kde průměrný hráčský kádr měl jednadvacet roků. Také Znojmo se možná v dalších měsících a letech začne ubírat cestou, kdy se to tady bude trochu omlazovat. Dá se říci, že jste nyní na danou pozici ten pravý, který by zdejší fotbal mohl zase nastartovat? Z pohledu, že mladším hráčům dáváte šanci…
Určitě jim dávám šanci. Mám to ale postavené tak, že tam musí být kvalita. Nerozděluji hráče na staré, mladé a podobně. U mě rozhoduje hráč kvalitou a charakterem. Jedná se o dvě vlastnosti, které rozděluji a které jsou u mě na prvním místě. Nebo spíše se dá říci, že jsou vedle sebe. Když přivedu výborného hráče, ale bude mít zkažený charakter, nebo nebude zapadat do kolektivu a mé psychologické a mentální koncepce a bude rozbíjet kabinu, tak takového hráče nechci, i kdyby to byl jak velký talent. Potřebuji obě stránky, jelikož se to promítá. Tým je třiadvacetičlenný a chemie mezi hráči a trenéry musí fungovat.
Ve Znojmě je v současné době hodně hráčů ze zahraničí, mezi které patří také balkánští fotbalisté. (V době pořizování rozhovoru jich bylo deset, z toho šest Balkánců) Nemáte strach, že si zde utvoří větší komunitu?
Z toho nemám vůbec strach. V Michalovcích, kde jsme dosáhli na historický postup do první ligy, tak klub šel cestou španělskou…
Není to ale přeci jen trochu jiná mentalita?
Řekl bych, že je podobná. Ba naopak Chorvaté a celkově tenhle balkánský styl má například ohledně jazyka k nám blíže. Když jsem přišel do Michalovců, tak tam měli sedm Španělů. Dva z nich neměli v mých očích kvalitu, poslali jsme je domů a pracovali s pěti. Zapracovali jsme je do kádru, oni se naučili slovenský jazyk. V kabině byla neskutečná parta Také díky těm vztahům jsme postoupili do ligy.
Během trenérské kariéry jste spolupracoval s panem Vlastimilem Petrželou, mimo jiné bývalým trenérem ruského Zenitu Petrohrad. V čem vás nejvíce ovlivnil?
Trénuji osmadvacet let a s panem Petrželou jsem působil dva roky. Jeden rok jsem s ním působil na Viktorii Žižkov jako jeho asistent a rok právě v Michalovcích, rovněž jako asistent. Po dvou letech jsem se tam vrátil sám, když jsem dostal nabídku na hlavního trenéra. Od každého kolegy se snažím vzít dobré a špatné věci. Spolupráce s trenérem Petrželou mě obohatila. Vím, jak se chovat v určitých situacích, ať už jsou krizové nebo nejsou. V kariéře mě to posunulo dále. Do života jsem si od pana Petržely vzal věci, které byly pozitivní i negativní.
Na středeční tiskové konferenci jste se vyjádřil, že dokážete být možná až příliš upřímný ke svým svěřencům, což není úplně zvykem. Jak to hráči dokáží snášet, jsou na to připraveni?
Nevím, jestli jsou na to připraveni, ale ono jim nic jiného nezbývá. Nikomu nebudu nic nalhávat, každému řeknu do očí, co si myslím. Hráči jsou profesionálové a musí se s tím poprat. Když mu řeknu nepříjemné věci, že bohužel s ním nepočítáme, že na to například nemá kvalitu, tak je to profík. Je to můj styl. Nikomu neříkám, že bude hrát a že mu slibuji základní sestavu. Jsou to věci, které neříkám. Na rovinu říkám „máš na to“, „nemáš na to“, „chci, aby ses zlepšil“. Myslím si, že jednání na rovinu je mnohem lepší, než mu pochlebovat a plácat ho po ramenou, že vše bude v pořádku a pak mu nedáte šanci v zápase. Dle mého názoru to hráči všude, kde jsem byl, brali, a bylo to lepší, než kdybych se choval jinak. Jsem prostě takový.
Pokud se na závěr dostanu k vám samotnému, tak jak jste už zmiňoval, byl jste na stážích v Realu Madrid, Valencii či Laziu Řím. Co vám to dalo a potkal jste světové hvězdy?
Nejsem typ trenéra, který jede do klubu a fotí se s hvězdami, to určitě ne. Jdu spíše skromnější cestou. Potkal jsem se se všemi trenéry, vzal jsem si od nich rady do života. Pokaždé musíte vědět, proč tam jedete a co chcete získat. V hlavě si srovnat, jaké informace si chcete od týmu nebo trenéra vzít do života. Odpověděli mi na vše, co jsem potřeboval. Není to o tréninkových cvičeních, protože jsou všude stejné. Myslím si, že je možná více cvičení, než hráčů. (s úsměvem) Jsou lidé, kteří vymýšlí bejkárny a poté to na hřišti nemá vůbec smysl. Zahraniční stáže mi daly hodně moc.