Srbské ozvěny: Povídání s reprezentanty Paulem a Švarcem (díl druhý)
Z n o j m o - V září jsme hojně informovali o bitvě jihomoravského výběru na kvalifikačním turnaji v Srbsku a postup na amatérské EURO. V týmu figurovali i Roman Švarc a Miroslav Paul, tedy dvě osoby, které jsou spjaty s 1.SC Znojmo FK. S oběma jsme po úspěšné kvalifikaci podnikli rozsáhlý rozhovor, který mapoval jejich reprezentační misi. Ve čtvrtek jsme přinesli první díly, teď je na řadě druhý.
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU
Dal se tento kvalifikační turnaj srovnat třeba s velkým Eurem nebo ostatními akcemi, jak je známe z televize? Roman Švarc: Trenéři, kteří s tím mají větší zkušenosti. Ti nám řekli, že servis, nechci říct, že máme vše co áčkové reprezentace, byl na dobré úrovni. Na to, že jsme tam jeli jako amatérský výběr, byl servis nadstandardní. I když jsem byl pasován do role zkušenějších hráčů, tak tohle jsem ještě nezažil, od ubytování přes stravu a organizaci. Přijel delegát UEFA, kontroloval nám pasy. Rozhodnutí disciplinárky šlo normálně z UEFY o zastavení činnosti kvůli žlutým kartám. Tohle vše bylo hodně přiblížené áčkovému reprezentačnímu srazu.
Miroslav Paul: Já bych to doplnil jen tím, že komplex, ve kterém jsme bydleli, byl postaven před třemi roky pro účely srbské fotbalové reprezentace. Splňoval veškeré podmínky. Troufl bych si říct, že kdyby se tam hrál nějaký větší turnaj, tak by se tam spousta reprezentací ubytovávala. Komfort je tam opravdu velký. Posilovna, regenerační linka tam byla na fantastické úrovni. Tohle zázemí bylo největší plus, mínusem bylo, že jsme na zápasy odjížděli někam jinam. To byl opravdu pád o 150% dolů.
Bydlela tasovická dvojka společně na pokoji? RŠ: Tam asi nebylo co řešit. Ne, že bych ostatní kluky neměl rád, ale nabízelo se to. Ono to vycházelo i tak, že snad jen dva, tři pokoje byly namíchané. Byli jsme spolu, jsme na sebe zvyklí.
MP: Nejstarší dvojka, takže jsme vlezli do hotelu první a dostali pokoj 109. Měli jsme sice trochu problémy, než jsme se dostali na pokoj, protože nám nefungovala karta. Recepční nám ji nenabila, takže jsme se nemohli dostat dovnitř. (s úsměvem) Já se svojí krásnou lámavou angličtinou jsem to vyhádal. (smích)
Byli jste v týmu nejstarší, nejzkušenější, poslouchali vás mladší kluci? RŠ: Musím říct, že já nejsem úplně ten typ, který by rozdával úkoly. Navíc ani těch úkolů nebylo tolik, párkrát se přenesla branka, doneslo se nějaké pití. Ale je pravda, že ve fotbalové společnosti je to tak nastavené, hlavně na amatérské úrovni z hlediska věku. Takže jsem toho za turnaj moc neodnesl. (smích) Ale nerozdával jsem úkoly.
MP: Většinou se nosilo pití, protože jsme měli fyzioterapeutku, která je těhotná, takže jsme ji nechtěli zbytečně přetěžovat. Branku jsme nosili jako kolektiv, který byl skvělý, všichni. Já jsem takový víc mluvnější, takže po mladších klucích v týmů jsem někdy v kabině křikl, kde jsou lahve, nebo ať vezmou rozlišováky.
Nemáš to Miro i se své trenérské pozice ve Znojmě, kdy jsi kluky zvyklý dirigovat? Nepřenesl si to i tam? (S úsměvem) Měli jsme tam jeden trénink, kdy už mě i trenér Zlámal okřikl, ať mu do toho nezasahuji, samozřejmě s humorem. To byla taková úsměvná vložka. Možná je to tím, že to ve fotbalové společnosti je tak nastavené, že mladí by měli něco udělat. Já jsem ze své pozice šestadvacetiletého starého pardála někdy na dvacetiletý kluky zařval, ať něco vezmou. (s úsměvem) Ale bylo to v pohodě.
Postup na Euro velký úspěch. Slavilo se? RŠ: Slavilo...jo tak určitě (s úsměvem). Slavili jsme, bylo nějaké pivo. Musím říct, že na mě po nějakých třech hodinách cesty padla únava. Ještě s vidinou toho, že jsem chtěl v úterý normálně fungovat v práci, jsem se odebral ještě s Mirem a Vlastou Polákem dopředu autobusu a více méně jsem cestu domů proležel, prokoukal na filmy. Kluci slavili trochu víc. Bylo to v mezích.
MP: Nejvíce se slavilo na hřišti. Tam to bylo spontánní. Skákalo se včetně realizačního týmu. Druhé slavení pak bylo v kabině, poděkoval nám realizační tým. Pak přišla na řadu večeře, tam už byla uvolněná atmosféra. A v autobusu už se začalo slavit více. Já jsem měl smůlu v tom, že jsem pak ještě z Brna řídil do Znojma, takže jsem nemohl pít. Ale nevadilo mi to. Já jsem ten typ, který nepotřebuje pít k tomu, abych slavil. Zazpívali jsme si s kluky, ale jak říká Roman, také to na mě padlo. Hrát v pěti dnech tři zápasy, bylo toho hodně.